Nyctalus

SOS linka

Prvním trvale hendikepovaným netopýrem v naší péči byl Večerníček. Večerníček už poletuje někde v netopýřím nebi... Všem nám přirostl k srdci, potěšil stovky dospělých i dětí. Proto se stal Večerníček průvodcem našich programů určených především dětem.

Večerníček

Večerníček byl sameček netopýra večerního V lednu 2004 byl převezen ze záchranné stanice v Praze Jinonicích na Přírodovědnou fakultu UK. V té době tu již probíhala akce na záchranu kolonie netopýrů rezavých a několika dalších nešťastníků. Večerníček byl vážně zraněný, měl otevřenou zlomeninu loketního kloubu. Zlomeniny kostí horních končetin se netopýrům skoro vždy špatně hojí. Ani Večerníček nebyl výjimkou. Byla provedena amputace končetiny nad loktem, aby alespoň pahýl mohl využívat k pohybu po zemi. Večerníček operaci přestál v pořádku, jeho úžasná chuť k životu se projevovala živým zájmem o okolí a značnou chutí k jídlu. Ale jeho trápení ještě nebyl konec.

 Po krátké době se obnažila kost a bylo nutné provést amputaci u samého ramene. Ani tento náročný zásah (už samotná narkóza je velmi riskantní, protože i veterinář, který má zkušenosti s netopýry, jen velmi těžko stanovuje optimální dávku anestetika) nepřipravil Večerníčka o radost ze života. Velmi pečlivě čistil svoji srst po celém těle, protahoval a olizoval zbylé křídlo. Do misky se žrádlem se vrhal po hlavě a cpal se a mlaskal, až se mu „dělaly boule za ušima“. Pokřikoval na ostatní netopýry, cenil výhružně zuby a křičel při vážení. Vůbec byl hodně aktívní. Jak to jen šlo, snažil se uniknout z přepravky a zalézt do nějaké pokud možno nepřístupné štěrbiny. Naštěstí jsme ho vždy včas odhalili, protože to by pro něj znamenalo smrt hladem nebo žízní.

Co  s Večerníčkem dál? Rána se mu už úplně zahojila, byl tlusťoučký a vyrovnaný. Stal se z něj odsouzenec na doživotí – trvale hendikepovaný netopýr. Vzali jsme ho z fakulty domů, upravili mu novou tmavou bedýnku, se stromovou kůrou, aby se mu dobře viselo. Naučil se pít z napáječky pro kanáry. Krmení dostává ve stejnou dobu, vždy večer. Je to tak trochu rituál. Nejdřív se po vyndání z bedny na chvíli uvelebí v teplé dlani. Večerníček je ve dne ve strnulosti a jeho tělesná teplota je cca 20°C. Aby mohl přijímat potravu, musí se zahřát na fyziologickou teplotu. Zahřívání se projevuje třesem. Když se začne vrtět v dlani a je neklidný, to je nejvyšší čas položit ho na starý ručník, protože se chce vyprázdnit. Nadzdvihne ocásek a udělá malou loužičku, někdy i několik bobků. Aby měl alespoň nějaký pohyb, červy mu pohazujeme různě po ručníku a on si pro ně běží. Signálem pro krmení je šustění prsty, to už se pajdá plnou rychlostí po starém ručníku, aby ulovil moučného červa. Občas, když visí na prstě ve volném prostoru, se pokouší vzlétnout, a když mu to nejde, snaží se očistit chybějící křídlo. Nakrmený netopýr má rád, když mu člověk vytvoří z teplé dlaně malou jeskyňku a obejme ho prsty. Spokojeně mžourá malýma očkama a přede jako kočka. Jeho předení je slyšet, když ho přiložíte k uchu, a projevuje se jemným vibrováním.

V průběhu posledního roku se stále vracela infekce palce na křídle a i přes veškerou snahu ošetřovatelů nakonec infekce nad drobným tělíčkem zvítězila. Uhynul v dubnu 2010. 

Adélka

Adélka je samička netopýra rezavého. Dostala se k nám v červnu 2007 až z moravské Lednice s neskutečným zraněním: z létací blány na pravém křídle jí nějaký člověk vystřihl čtverec o velikosti 3 x 3 cm. Až ke kosti. Ta naštěstí zůstala nepoškozena. Adélka už nikdy nebude létat. Přestože netopýří blána se regeneruje nejrychleji ze všech savčích tkání, tak velký kus křídla nikdy nedoroste. Proč Adélce člověk tolik ublížil? Jaké pohnutky ho vedly k tak krutému jednání? Na rozdíl od Číny, kde je netopýr uctíván jako symbol dlouhověkosti a šťastného života, ve středověké Evropě často sloužil rituálním obřadům. Pravděpodobně si kdosi přečetl návodnou knihu o černé magii a její nápady vzal doslova. A tak jsme dostali mladou samičku Adélku, kterou nalezli, jak se bezmocně plácá v prachu u zámecké zdi, neschopná vzlétnout. Adélka, kojící matka, se tentokrát ke svému netopýřímu děťátku nevrátila, aby ho nakrmila. Mládě nejspíš zahynulo hladem a Adélka se stala trvalým mrzáčkem. To všechno jenom proto, že si někdo usmyslel, že vyzkouší středověké receptury. Jen tak, pro zábavu. Nebo je možné, že by v 21. století někdo skutečně věřil, že kus netopýřího křídla změní jeho život? 

Anežka

Anežka je jeden z našich nejmaldších netopýrů, dostala se k nám v listopadu 2008. Doufali jsme, že se jí zlomené prsty uzdraví a bude schopna létat. Bohužel v případě netopýrů rezavých, těžkých netopýrů s úzkými křídly, platí, že jakékoli postižení v ruční čátsti křídla zpravidla vede k neschopnosti koordinovaného letu. Tak tomu je i u Anežky. Dokáže doplachtit nevýše 2 metry, ale i tak se denně prolétává. Dostala se k nám po spáření. Jelikož se jí dlouho hojilo zranění, nemohla jít na zimu spát. Předčasně porodila dvě samičky již koncem března, přežily odstav, naučily se žrát z misky. Bohužel v chladném období na konci května a začátkem června v důsledku nezkušenosti raději spaly, než aby se šly nažrat a jelikož neměly příliš tukových zásob, uhynuly. 

 Jelikož máme dost trvalých hendikepů netopýrů rezavých, vyrůstala mláďata v kolonii s cizími samicemi, aby byla sociální. Zamýšleli jsme je vypustit, proto jsme chtěli, aby se o sebe starala sama. Navíc jsme nechtěli příliš zasahovali do odchovu Anežce. Ta je hodně žravá a nejradši by se jenom cpala a spala. Netopýři nesmí ztloustnout, protože jinak jim hrozí podobné obtíže jako lidem – s tím rozdílem, že místo bolavých nohou bude mít oteklé klouby na palcích a ťapkách, které se posléze mohou infikovat. Mláďata musela být stále v kolonii, proto byli všichni krmeni společně, avšak v chladném období nezkušená mláďata spala a dospělé samice žraly. Mláďata byla bázlivá, proto žrala většinou až později. Jakmile tedy byla Anežka tak přetloustlá jako na obrázku, bylo nutné zahájit redukční dietu i s procvičováním. Netopýr v takové kondici smí být jenom na podzim, kdy se připravuje na dlouhé zimování.

Beruška

Beruška je samička netopýra rezavého (Nyctalus noctula). Berušku přinesla kočka. S potrhanou létací blánou a zlomenými prsty. Přišla se domů pochlubit s neobyčejnou myší. Naštěstí majitelé kočky nelenili a pochroumaného netopýra chytili a odvezli k veterinářce. Tak se Berušce dostalo to nejlepší ošetření, protože veterinářka už vícekrát netopýry ošetřovala. Díry v létací bláně sice vypadají hrozivě, ale nepředstavují pro netopýra vážné zranění. Netopýří blána má největší regenerační schopnost ze všech savčích orgánů, velmi často se zcela zahojí, zbyde jenom jizvička. Mnohem vážnější je poranění kostí na křídlech. Prsty, i když se rychle a dobře zahojí, zůstávají méně pohyblivé a snižují tak manévrovací schopnost netopýrů. Dobrá manévrovací schopnost je zvláště u netopýrů rezavých, kteří loví létající hmyz nad korunami stromů, podmínkou přežití. A tak bylo jasné, že Beruška se již do přírody nevrátí, protože by pošla hlady.  

Netopýři rezaví, které jsme ošetřovali, byli všichni docela přítulní a rychle se skamarádili. Beruška nebyla vyjímkou. Hned se nechala hladit po krásně sametovém kožíšku a ráda zalezla do rukávu nebo za triko. Už když k nám přišla, uměla žrát z misky. Beruška se střídavě vrhala do misky a odbíhala prozkoumat okolí. Stačilo však pinzetou zaťukat na okraj misky a všeho nechala a šla zhltnout dalšího červa. Berušce musíme červy odpočítat, protože by se přežrala. Přežraný netopýr má viditelně nacpané bříško a sotva leze. Beruška je jednou prežrala tak, že blinkala a museli jsme jí umýt celé bříško vodou, aby nesmrděla. Občas netopýry musíme vzít i na cesty. Když jsme s Beruškou přenocovali v Olomouci, městě plném parků s nádhernými starými stromy, umístili jsme její přepravku na otevřené okno. V noci mě probudil divný zvuk. Myslela jsem, že Beruška někudy utekla a špacíruje po bytě. Ale byl to venkovní netopýr rezavý, který vnikl do pokoje otevřeným oknem za Beruškou. Asi pět minut kroužil po pokoji, než si ho zmapoval a pak zase klidně vylétl ven. Nemohla jsem hned usnout a tak jsem pozorovala okno, u kterého byla Beruška. Ještě mnohokrát přiletěl netopýr a na chvilku se přichytil drápky hrubé omítky. Přestože jsem nic neslyšela, bylo jasné, že Beruška s venkovními netopýry komunikuje a ti vlastně přiletěli na návštěvu. Byla jsem ráda, že netopýři nikoho neprobudili, protože jako hosté, za kterými lítají netopýři až do bytu, bychom asi nebyli vítáni. 

Dušan a Syčák

Dušan je netopýr pestrý, který se k nám dostal v srpnu 2008. Na první pohled vypadá v pořádku, ovšem pokud ho prozkoumáte pozorněji, zjistíte, že měl zlomený prst a že mu chybí jeden palec a drápek druhém. Oproti ostatním se zdá tento hendikep malý, ovšem do přírody s ním nazpět nemůže. Dušan kontakt snese, ale nemá ho rád. Hned otevírá tlamku a syčí a hrozí. Když se zcela rozehřeje, uklidní se a žere červy z ruky. K němu pak přišel Syčák, další netopýr pestrému z malé Kyšice, přijatý v srpnu 2010. Schází mu prstní články na levém křídle. Syčák, který by měl podle svého jména opravdu syčet, však narozdíl od Ďáblíka nebo Dušana tak moc nehrozí a pomalu si zvyká na lidskou ruku. 

Ďáblík

Ďáblík je netopýr pestrý, který se k nám dostal na jaře 2009. Byl nalezen v Karlových Varech a předán na tamní středisko AOPK. Měl potrhanou létací blánu, ale nejprve se zdálo, že se mu rány zatáhnou a bude moct opět létat. Až po několika dnech se zjistilo, že má také zlomené konce prstů na jednom z křídel. Bohužel, teprve pak se dostal do naší péče, starou zlomeninu se však již nepodařilo spravit a navíc v trhlinách došlo k rozsáhlejší nekróze létací blány. Ďáblík tak zůstal trvalým handicapem. Ačkoliv se dá vzít do ruky, musí se na něj velmi pomalu a opatrně, jinak dává najevo značnou nelibost typickým projevem svého druhu – otevře tlamu, vycení řady drobných ostrých zoubků, vydává rozčileně zvuky připomínající hlasité syčení. Straší a vypadá v tu chvíli jak čertík, který vyletěl na péru z krabičky, což ještě dokresluje jeho černý obličej a tak si vysloužil své ďábelské jméno. 

 Netopýr pestrý je jedním z druhů, které se v posledních letech naučily využívat úkryty v panelových domech – především v různých spárách mezi panely. Zde však nyní hrozí velké nebezpečí. Při zateplování jsou totiž tyto škvíry uzavřeny vrstvou polystyrenu a tak se může stát, že netopýři, kteří zde např. i zimují jsou zde doslova zaživa zazděni a hromadně uhynou. Proto by před každým takovým stavebním zásahem, měly být domy prohlédnuty odborníky, aby se výskyt netopýrů vyloučil a nebo se navrhla opatření, jak opravu provést tak, aby se při tom neohrozil jejich život. 

Matylda

Matylda je samička netopýra rezavého. Byla nalezena v Hlásné Třebani na jaře roku 2009. Měla zraněný prst křídla a natrhlou létací blánu, pravděpodobně po útoku kočky nebo psa. Takto poškozená blána se již nikdy nezacelí a zlomený prst křídla musel být amputován. Když se k nám dostala, byla již oplodněná, ale v důsledku pooperačního stresu potratila. Zvykla si na člověka, nechá se hladit a brát do rukou, ale pokud má možnost raději se tomu kontaktu vyhne. Je zajímavé, že když jí vezme do ruky její pečovatel, je aktivní a snaží se utéct. Pravděpodobně si pamatuje léčebné zákroky. Oproti tomu se na přednášce v tu chvíli zklidní, sedí v ruce, jako by věděla, že je to tak třeba... 

Eliška

Eliška je také samička netopýra rezavého. Dostala se k nám v srpnu 2008. Byla donesena paní veterinářce do zoologické zahrady v pražské Troji. Měla zlomené předloktí u loketního kloubu. Otevřené zlomeniny je nutné ve většině případů amputovat. Zcela výjimečně je naděje na srůst, často se však stejně nakonec musí přistoupit k amputaci, jelikož netopýři jsou velice aktivní a jakýkoli zásah se snaží dát do „pořádku“. Mnohdy je zlomenina starší, navíc často chybí úlomky kosti. Elišce musela být většina křídla amputována. 

 

Vzpomínáme

Bobinka

 Bobinka je, stejně jako Beruška, samičkou netopýra rezavého. Spolu s několika dalšími netopýry byla přijata na záchrannou stanici v Praze Jinonicích a posléze do naší „výkrmny“. Do výkrmny přicházejí zdraví, ale vysláblí netopýři. Naší snahou je co nejdříve hubeňoury vykrmit na běžnou váhu příslušející jejich druhu a vypustit je zpět do přírody na vhodném místě, aby se mohli přidat k divokým netopýrům a začlenit se do jejich společenstva. Tentokrát jsme vypouštěli asi 5 netopýrů v Praze u Hostivařské přehrady. 4 netopýři, jen co se zahřáli a nasáli vůně lesa, roztáhli křídla a byli fuč. Ten pátý sice zamával křídly, ale po 2 metrech padl na zem. Po opakovaném neúspěšném pokusu bylo vidět, že si rozbil bradu a měl ji celou krvavou. Při podrobné prohlídce jsme objevili zlomeninu prstu, a tak místo do volné přírody putoval netopýr k doktorovi. Veterinářka křídlo ošetřila a nařídila klid, ale vysvětlete netopýrovi, že nesmí křídlo ani protahovat. Zlomenina se během několika týdnů nezahojila a nezahojila se ani během zimního spánku. 

 Bylo jasné, že tato mladá netopýří samička u nás zůstane trvale. Netopýři určení k opětovnému vypuštění do přírody jméno nedostávají, jméno dostanou pouze ti, u kterých není žádná naděje na návrat do přírody. A tak dostala jméno Bobinka. Beruška získala kamarádku, obě samičky žijí v jedné přepravce. Přes den spolu visí. Zahřívají se a vzájemně dotýkají. Dotek s jiným netopýrem stejného druhu je pro netopýry nesmírně důležitý sociální kontakt. V přírodě visí přes den netopýři v tzv. hroznech. Bobinka se od Berušky naučila rychle žrát z misky. Přestože mají každá svojí misku na moučné červy, snaží se zjistit stejně jako jiná zvířata, jestli ve druhé misce není něco lepšího. Bobinku od Berušky snadno rozeznáme podle barvy srsti. Mladá Bobinka má srst hodně tmavou a postupně se bude zbarvovat více do rezava. Beruška je zrzavá už teď, ale její stáří se nedá podle srsti určit, je zřejmé jenom to, že je mnohem starší než Bobinka.

Na konci podzimu, když už byly obě samičky pěkně vykrmené, začaly se chystat k zimnímu spánku. Mnohem delší dobu jim trvalo, než se před krmením zahřály, ani okolí je tolik nevábilo a celkově byly den ze dne línější. Den ze dne žraly míň a trvalo jim to dýl. Připravili jsme zimní příbytek, umístili jsme ho do sklepa, kde je teplota kolem 10°C a vysoká vlhkost vzduchu. Jednoduše řečeno, kde se dobře daří bramborám, tam se daří i netopýrům. A Beruška s Bobinkou se spokojeně ponořily do zimního spánku.  

 Během zimy k nim přibyli další nocležníci, kteří prošli karanténou a výkrmnou. Na jaře, po kontrole zdravotního stavu a váhy, jsme vypustili dočasné nocležníky zpět do přírody.  

Beruška s Bobinkou se přestěhovaly do nového prostorného příbytku. Mají tu místo na lezení (létat nemohou), šmejdění a zkoumání, spoustu schovávaček a úkrytů. Poslední týden se svých spolunetopýrů spíše stranila, moc nejedla a uhynula na začátku srpna 2010. Neznáme příčinu úhynu, mohlo by jí být i stáří? 

Ozzík

Ozzík, další netopýr večerní, se k nám dostal z Kladna v květnu 2008 jako odchované mládě, které nemohlo být vypuštěno do přírody. Je nebojácný, zvyklý na lidskou ruku, popolétává, ale ve větším prostoru se zatím neorientuje. Spíše se nyní snaží rychle všude zalézat a prozkoumávat kdejakou škvíru. Dovede být velice hbitý! Je zajímavé ho pozorovat při krmení, někdy když „uloví“ červa z misky, chce si ještě pomáhat ocasní blánou a spadne při tom na záda. Žije nyní s Kájou, se kterým se dobře snáší, ikdyž se to občas neobejde bez pořádného vřeštění. Je menší než Kája a srst má rošťácky rozježenou.  

 Opustil nás v srpnu 2010 nešťastnou shodou okolností. Ozzíku, snad se tam kdes odešel máš dobře...